1.kapitola
Na příjezdové cestě domu stálo černé BMW. Sesedla jsem z motorky a sundala si helmu. „Vypadá to, že Adam je už zpátky z Washingtonu,“ prohlásil zjevný fakt Jared.
„Jo, asi jo,“ odvětila jsem a vzápětí nasadila šibalský úsměv. „Půjdeš dál?“
Jared na mě vyjeveně zíral, když se vzpamatoval z malého šoku, nasadil opět svojí klidnou masku. „Radši ani ne, nechci, aby mě Adam zabil. Na to se mám až moc rád.“ Nadzvedla jsem obočí. „No nedívej se tak na mě, už takhle mě moc nemusí… já spíš radši zas pojedu.“ Usmála jsem se a Jared mi dal lehký polibek na tvář. „Uvidíme se zítra.“ Kývla jsem ve znamení souhlasu a už se jen dívala, jak mizí na cestě.
Tak jo, je čas vyrazit směr domů. I když zase tak pospíchat se mi nechce. Komu by se chtělo, když na verandě stojí táta a tváří se jako bůh pomsty. „Už ses uráčila přijít domů?“ zavrčel na mě, když jsem se přiblížila.
„Nemusíš na mě vrčet, zas tak pozdě nejdu. A navíc jsem už dávno dospělá, takže klid jo?“
Měla jsem v plánu projít kolem něj dál do domu, ale to by mě nesměl chytit za loket a zastavit takřka na místě. Zavrčela jsem a upřela na tátu naštvaný pohled, se kterým nemám v plánu uhnout. A jako vždy, když jsme bojovali v souboji pohledů, jsem byla nakonec nucena ucuknout. Ono taky bodejť by ne, když je otec alfou smečky, nedá se v souboji pohledů vydržet dlouho. A je taky fakt, že každý jiný vlkodlak, až na vlky v hierarchii nad ním, by za takovou drzost už byl nějak potrestán anebo vyzván na souboj.
„Neper se mnou, víš, že ti nechci ublížit.“ Když jsem se nepřestala cukat, povzdechl si, ale stále mě nepouštěl.
„Proč mě nemůžeš nechat být? Nepotřebuju mít neustále nějakou kontrolu.“
„Dokavaď se budeš chovat jak malá, tak evidentně budeš potřebovat.“ Nekřičel na mě, to ale neznamená, že nemluvil důrazně. Když chtěl, uměl pouštět pořádně hrůzu, ale co taky od alfy vlkodlaka čekat, že? Přesto mám poslední dobou pocit, že si tenhle tón nechává výhradně pro mě a Jareda a mě už to nebaví dál poslouchat.
„Já vím, že mi nechceš ublížit, ale taky vím, že jestli mě budeš dál takhle děsně kontrolovat, ublížím brzo někomu já.“ Sice jsem chtěla mluvit klidně, ale ke konci už jsem vrčela. „Víš, že se o sebe umím postarat stejně dobře jako ostatní ze smečky. Jen ti prostě vadí Jared. I když ten ti do určitý doby taky nevadil.“ Nadechla jsem se a měla v plánu pokračovat, kdybych ovšem neslyšela zvuky přijíždějícího auta. Už jen podle zvuku kol jsem poznala, kdo to je. Daryl, bezva, ten mi tu ještě chyběl. Adam vzhlédl a zadíval se směrem k přijíždějícímu vozu, pak se podíval na mě a kývl hlavou k domu ve znamení, ať jdu dovnitř. Udělala jsem to. Taky hlavně proto, že jsem to měla v plánu už pěknou chvíli.
Jen co jsem za sebou zavřela dveře pokoje, hned je zas někdo otevřel. „Říkala jsem ti, že táta nebude nadšenej, až zjistí, že tě Jared vozí na motorce,“ pochechtávala se ve dveřích Jesse. Otočila jsem se na ni a probodla ji pohledem. S mírnou škodolibostí jsem se sama pro sebe usmála, když udělala krok zpět.
„A já ti říkala, aby ses nemotala do mých věcí,“ zavrčela jsem na ni. Byla jsem naštvaná a Jesse byla první, na kom jsem si vztek mohla vybít. Na druhou stranu je ale lidsky zranitelná a já jí nechci ublížit, takže bude lepší, když teď vypadne a nechá mě na pokoji. Jesse se na mě ublíženě podívala a než práskla dveřmi, tak na mě štěkla: „Fajn, taky už nebudu, když si tak chytrá.“ Za chvíli jsem slyšela, jak hlasitě bouchly dveře od Jesseina pokoje.
Ok, tak to bychom měli.
Sundala jsem si bundu a hodila ji na zem mezi skříň a psací stůl. Z toho místa jsem udělala takový můj malý soukromý koš na prádlo. Nemám moc velký pokoj, ale ten koš by se mi tam vešel. Nehledě na to, že ho mám v koupelně, která je hned za dveřmi, které jsou přesně naproti skříni. Táta mi už několikrát navrhoval, jestli svůj pokoj nechci zvětšit, ale mně to bohatě stačí. V mém pokoji je naprosto přesně to, co k životu potřebuju, velká postel přímo pod oknem a vedle ní noční stolek. Na levé straně pokoje jsou dveře do koupelny, v rohu u dveří super hi-fi souprava, na protější straně je dvoukřídlá skříň a stůl. No, co víc si přát? Vlastně jo, jedna věc by tu byla. A to soukromí, jenže to je v domě, kam neustále proudí vlkodlaci s dokonalým sluchem, celkem nemožné.
Než jsem dokončila své myšlenkové pochody, tak se dole v domě shromáždila skoro celá smečka. Což vzhledem k tomu, že nebyla neděle ráno, kdy se u nás smečka schází pravidelně, znamenalo jediné - Adam svolal sněm smečky. Super, a mně o něm nikdo neřekne.
Sešla jsem dolů skoro ve stejnou chvíli, kdy někdo otevřel vchodové dveře. Jared. Po krátkém zhlédnutí jsem zjistila, že jsme dorazili jako poslední, není lepší způsob, jak ještě více poutat pozornost. Jared se na mě usmál a hned poté hodil obezřetný pohled na Adama. Ten se na něj zamračil, ale bylo vidět, že jeho sebeovládání je téměř na pokraji. Jared skoro ihned uhnul pohledem a sklopil hlavu. I když bylo jasně vidět, že Adama to uklidnilo, mě to naopak vytočilo téměř k nepříčetnosti. Vím, že jsem dominantnější než on a tím pádem si můžu proti tátovi víc dovolit, ale on se teď zachoval jako submisivní idiot, jako by byl až na posledním místě ve smečce. Což není pravda, vždyť je ksakru šestý nejdominantnější, tak ať se podle toho laskavě chová. Byla jsem tak naštvaná, že jsem si ani neuvědomila, že jsem zavrčela nahlas.
Z oparu zlosti mě vytrhl až Warren , který do mě mírně dloubl. Vzhlédla jsem a kývla jako známku díku. Nebylo zrovna moudré se tak vytočit v baráku plném vlků. Mohlo by se docela lehce stát, že by se do mě někteří pustili a to s velkou radostí. Rozhlédla jsem se po místnosti a vůbec mě nepřekvapilo Paulovo napjaté tělo čekající na jakoukoli záminku k boji se mnou. Paul byl, stejně jako někteří další členové smečky, rozhněván mým postavením ve smečce. Jsem totiž čtvrtý nejdominantnější vlk a většina smečky to přijímá, ale někteří jedinci se neustále snaží prosadit to, že jako žena bych měla být až na samém konci žebříčku. Moje postavení bylo taky hlavním důvodem, proč jsem ještě nepřijala Jareda oficiálně za druha. Nehodlám se totiž podřizovat. Bylo by to proti mé hlavní filozofii: já, já, já, táta a poté zas jen já rozhoduju o tom, co budu dělat.
„Nechci rejpat, Adame, ale když už jsme tu všichni, tak bys nám mohl říct, co se děje ne?“ Měla jsem mizernou náladu, takže mi bylo jedno, že jsem byla poslední, kdo přišel, a proto bych měla být radši zticha.
„A nepřišlas náhodou poslední ty, Nikol?“ Warren, rejpal jeden. Vždyť já to vím, ale já nerada čekám, to ať radši počkají ostatní. Ušklíbla jsem se na Warrena a pak obrátila svou pozornost zpět na tátu.
„Smečka od jezera Sacajawea má problémy a požádali o pomoc.“ Na chvíli se odmlčel, i když se to snažil skrývat, bylo vidět, jak je napjatý. To značilo, že problémy, které nastaly u našich sousedů, nejsou malé.
„Jejich vlci ve velkém množství ztrácí kontrolu nad sebou. Jack se domnívá, a podle znaků s ním souhlasím, že za to nemohou vlci, ale nějaká síla v okolí. Snaží se odhalit, co se děje, ale už jich moc nezbývá. Navíc musí hlídat ty, co již kontrolu ztratili.“ Tak, a máme problém, vážení. Tohle nevypadá vůbec, ale opakuji vůbec, dobře. Jestli nad sebou vlci hromadně ztrácí kontrolu, a souhlasím s tátou, že by byla sakra velká náhoda, kdyby to všechno byla vina vlků, tak je za tím někdo zvenčí.
A to znamená i velký problém pro nás, jelikož Sacajawea je zhruba 30 mil od nás. Což je na jinou smečku dost blízko. Ani se nedivím, že Jack žádá o pomoc. Sacajaweaská smečka je snad nejmenší, jakou znám. Jack je jejich alfa a kromě něj je ve smečce už jen dalších deset vlků. A to je na poměry smečky málo. V jejich případě ztráta kontroly ve velkém může znamenat klidně dva nebo tři vlky, ale taky může být Jack jeden z posledních vlků při smyslech.
„Proč vlky, kteří ztratili kontrolu, prostě nezabije?“ zeptala se Honey. Velice inteligentní dotaz. I když na Honey je možná až vysoce inteligentní.
„Ano, bylo by to řešení, ale…“ nedokončil větu Adam, bylo vidět, že jeho samotného nastalá situace trápí.
„Přišel by téměř o celou smečku, že?“ pověděla jsem a ihned pokračovala: „Navíc je blbost ty vlky zabíjet. Oni za to nemohou. A ukažte mi jediného normálního alfu, který by si dobrovolně zničil smečku!“ Páni, musím se pochválit, taková super řeč.
Celá smečka na mě v tu chvíli vysloveně zírala. Většina velmi překvapeně. Paul vítězoslavně a Warren zadržoval záchvat smíchu, ale ne na dlouho, jelikož za okamžik se smál na celé kolo. Dva pohledy mě ale zajímaly nejvíc. Jared se na mě díval pohledem plným strachu o mě a ostražitě se rozhlížel po ostatních. A táta? Ten vypadal, že neví, jestli po mně skočit, případně seřvat, ale zároveň byl v jeho očích stín stejného strachu jako u Jareda. Výsledek: varovné zavrčení. A i když jsem se tomu sebevíc bránila, tak jsem sklonila hlavu a o krok ustoupila vzad.
Věřte mi, že teď se za to nenávidím a dlouho se mnou nebude řeč. Byla jsem podrážděná už před tím a teď mám co dělat, abych Paulovi neskopla ten vítězoslavný úsměv z obličeje. Na druhou stanu, to je to, v co on doufá, takovou radost mu zase neudělám. Ale znám jinou zábavu. Zvedla jsem oči a zadívala se přímo do Paulových a čekala. Vím, že v tomhle nemá šanci a velmi mě baví, když si to neustále odmítá přiznat. Nakonec pohledem uhnul stejně jako vždy, tentokrát ale přidal i něco navíc.
Měla jsem co dělat, abych uhnula. Paul narazil do stolku za mnou, vzápětí už byl zase na nohou a pokoušel se o další útok. Já už tentokrát byla připravená, ale ne na vše. Najednou mě Jared odstrčil stranou a zavrčel na Paula. Ten svůj útok zastavil, ale neuvolnil se.
„Uhni, Jarede, tohle se tě netýká.“
„Ne, vážně si to myslíš? Já s tím totiž nesouhlasím, Nikol.“
„Netýká, jelikož nejsem tvoje družka, a proto si budu svoje problémy řešit sama!“
„Ale jsi moje holka! Copak už pro tebe ani tohle nic neznamená?“
„Jasně, že jo…“
„Tak dost!“ zavrčel Adam. „Máme teď závažnější problémy. Takže se laskavě všichni uklidněte.“ Nadechnul se, pak už o něco klidněji pokračoval: „Slíbil jsem Jackovi pomoc, proto tam posílám Bena, Honey, Petera a Kaila. Podívejte se tam a zkuste přijít na to, co se tam děje, a podáte mi o tom zprávu. Kdyby hrozilo jakékoli nebezpečí, tak se vraťte. Jasné?“ Kývli. „Dobrá, to je prozatím všechno, můžete jít.“ Jako první ze dveří vystřelil Jared a nevěnoval mi ani jeden mizerný pohled. Pryč se začal trousit i zbytek smečky. Paul odcházel mezi posledními, než odešel přišel ještě ke mně. „Tohle není konec.“
„Já vím, protože až bude, tak já budu ta, kdo vyhraje,“ odvětila jsem. Paul si odfrkl a odešel. Já šla k sobě.
Dole už zůstal jen táta a ti čtyři, co jedou k Sacajaweaským, a dořešovali ještě nějaké podrobnosti. To už jsem ale nevnímala. Sotva jsem přišla k sobě do pokoje, lehla jsem si na postel a dálkovým ovládáním zapnula Hi-fi. Dál už jsem se snažila vnímat jen písničky a na nic jiného nemyslet. Jinak bych se z toho musela dneska asi zbláznit.